Série příběhů “people of tokyobike” představuje komunitu vlastníků tokyobike, milovníky městských kol, nové i občasné cyklisty a konkrétní jezdce, kteří mohou inspirovat ty, co ohledně městského kola stále váhají.
V tomto díle vám představíme Jana Krčmáře. Jan je velkým propagátorem městské cyklistiky, jako takový před časem pracoval pro neziskovou organizaci Auto*mat. Nyní se věnuje rozvoji obnovitelných zdrojů energie v pozici ředitele Solární asociace. Jan žije s rodinou na pražské Letné a vy se nyní můžete seznámit s jeho příběhem s tokyobike.
Proč sis vybral městské kolo tokyobike?
Chtěl jsem primárně kolo do města jako je Praha. To znamená kolo, které není těžké (abych po práci vyšlapal kopec na Letnou), aby vydrželo příšernou pražskou dlažbu a tankodrom na Malé straně. Ale také, aby bylo elegantní, protože na něm jezdím do práce a jízdu na kole ve městě nepovažuji za sport, ale prostě dopravu. Kola typu holandské jsou příliš těžká, naopak sportovní kola nemají možnost zavěsit si na ně tašku. Když musím na kole jezdit v obleku, vypadá to Tokyobike dobře.
Model Classic Sport jsem si vybral podle velikosti, hmotnosti, a nakonec také barvě, mé oblíbené žluté.
Jak ho obvykle používáš?
Kolo používám primárně k cestě do práce, na sportování mám cyklokrossové kolo. Přes den ho parkuji buď na ulici u stojanu, anebo nově v práci v kolárně. Dřív jsme měli v objektu na dvoře dva malé stojany, ke kterým lidé přivázali kola. Před časem stojany zmizely a ukázalo se, že správa budovy zřídila kolárnu. Tu ovšem za prvé nikdo nezná a klíče od ni mají jen vrátní. Je to sice možná bezpečnější, ale méně praktické. Často musím paní nebo pánovi na vrátnici vysvětlit, že ano, jel jsem i dnes na kole i když venku není zrovna léto a když nemám na sobě závodní trikot lycra. Mám velice dobrý zámek, díky kterému se nebojím kolo nechat venku. V noci ho mám doma.
Co se týká oblečení, tak je to jednoduché. Když řídím auto, nejsem oblečený jako Mika Häkkinen (či pro mladší generaci Lewis Hamilton). Když jedu tramvají, nemám na sobě uniformu DPP. Tak proč bych měl být na kole oblečený jinak? Občas – když musím – tak na kole jezdím klidně i v obleku, tak jak se to dělá v Berlíně, Amsterodamu či Kodani.
Kombinuješ kolo s MHD?
Ano, protože občas je rychlejší vzít kolo do metra a dojet posledních pár set metrů, když je to na druhém konci Prahy.
Jak často na něm jezdíš?
Na kole jezdím v průměru tak tři až čtyři dny v týdnu, nejvíce tedy do práce. Občas i na nákupy. O víkendu na trh se snažíme chodit jako celá rodina. Pak chodíme pěšky s kočárkem.
Máš nějaké oblíbené trasy?
K oblíbeným trasám patří zrovna místa, kudy moc nejedu. Do práce jezdím přes Prahu 1, což je z hlediska cyklistiky snad nejhorší městská část. Doma na Praze 7 je to lepší, je tam aspoň nějaká infrastruktura, i když ne ideální. Když na to mám čas, jezdím třeba skrz Stromovku nebo podél Vltavy. Ale většinou čas nemám a musím třeba skrz centrum. Tím, že Praha nemá jednotnou cyklistickou infrastrukturu, která by byla na sebe navázána, tak ani nelze mít kromě parků příliš oblíbená místa. Dokud se nenajde politik, který bude dost odvážný, aby přeskládal priority v dopravě v pořadí chodci, MHD, cyklisté a teprve nakonec auta, tak to tu nebude lepší. Dřív jsem obhajoval cyklopruhy na silnicích, protože na nich umím jezdit. Dnes ale vidím, že to nestačí a že jsou potřeba stavebně oddělené cyklostezky.
Měl si nějaké specifické úpravy na přání?
Chtěl jsem, abych se nemusel přizpůsobit kolu, ale naopak. Takže hned první byly blatníky, protože na kole potřebuji jezdit, i když třeba není zrovna krásně. Pak pneumatiky, které jsou širší, tak abych nevjel do kolejí nebo se zasekl mezi dlažební kostky. Dále nosič na tašku a světla.
Václav z Tokyobike mi – skoro jako kurátor – vybral blatníky a nosič. Světla jsem si vybral elegantní Beryl Laser - přední světlo na vozovku promítá symbol cyklisty, aby chodci ale i řidiči viděli, že se někdo blíží.
Bez kterých doplňků bys na kole nevyrazil?
Je to skoro banální, ale zvonek. Rozčiluje mě, když vidím lidi na horském kole za sto tisíc bez zvonku za sto kaček. Otázka je helma. Sám s helmou jezdím, ale vím, že se kolem nich vede dlouhá debata. V Nizozemsku a Dánsku skoro nikdo helmu nemá, ale i tam se již vedou debaty, zda není lepší si ji vzít. A naštěstí jsou dnes k mání stylové helmy.
Vidíš nějaké nevýhody a občasné překážky ježdění na kole ve městě? Jak se s nimi vypořádat?
Kromě nedostatečné infrastruktury v Praze to jsou hlavně řidiči. Když parkují v cyklopruhu. Když otevírají dveře, aniž by se dívali, zda za nimi někdo jede. Už jsem ztratil přehled o tom, jak často vysvětluji řidičům, že mám přednost zprava i když jsem cyklista nebo když jedu rovně a oni odbočují do leva.
I přes drobné překážky je důležité vnímat flexibilitu kola ve městě. Pokud jedu v zimě ráno na kole do práce a odpoledne značně sněžit, tak prostě nechám kolo v práci a jedu domů tramvají. To není jako auto, kde řešíte parkování, zda máte zaplaceno, zda dostanete pokutu. Každý prostředek má své výhody i nevýhody. Na kole nestojíte nikdy v zácpě, ale možná vám bude občas chladno. Musíte se naučit jezdit tak, abyste se nepotili, ale zase neřešíte plné metro a to, že autobus má zase zpoždění.
Co bys vzkázal lidem, kteří zvažují pořízení městského kola?
I když jezdím jen do práce a domů, je to přece jen denně asi padesát minut pohybu, aniž bych musel chodit třeba běhat. Při jízdě na kole do práce jsem víc relaxovaný, než třeba v tramvaji. Poznávám město úplně jinak, z jiné perspektivy. A pak ta hlavní výhoda: rychlost. Z Letné na Smíchov za necelých dvacet minut je rychlejší než tramvají. Nemusím hledat parkování. A obzvlášť kratší trasy v širším centru jsou prostě bez konkurence.
Jana fotila talentovaná Adriana Fialová. Děkujeme!